Jmenuji se Lucie Sladká. A lidé se mi svěřovali, co si pamatuju.

Jako malá jsem byla velmi citlivá. Měla jsem doma lásku, bezpečí, skvělé rodiče a spoustu kamarádů. A přesto se ve mně usadil tichý pocit, že nejsem dost dobrá. Nikdo mi ho nevnutil. Byl prostě můj.

Na základní škole se z něj stala bolest. Zažila jsem šikanu a její stopy ve mně zůstaly přes dvacet let.

Zároveň se dělo ještě něco jiného. Spolužáci, kamarádi, později i lidé, které jsem skoro neznala, si ke mně sedali a začínali vyprávět. O svých strachách, trápeních, tajemstvích. Nikdy jsem se neptala. "S tebou se mi dobře mluví," říkali. Tehdy jsem nevěděla, že mi tím říkají něco o mé cestě.

Chtěla jsem rozumět lidem, ale nevěřila jsem si

Po obchodní akademii jsem chtěla na psychologii. Toužila jsem pochopit, proč lidé cítí a jednají tak, jak jednají. Jenže ten starý hlas pořád našeptával, že na to nemám. Nešla jsem. Šla jsem pracovat.

Pracovala jsem v bance, jako telefonní operátorka, dělala jsem pojištění, podnikala v nemovitostech a měla e-shop s galanterií. V každé práci jsem se něco naučila, ale doma jsem se nikde necítila.

Světlo

Na první dítě jsem čekala tři roky a kvůli zdravotním potížím to nebylo jednoduché. Porod Viktorie byl velmi komplikovaný. V jednu chvíli jsem se ocitla ve světle. Neříkám, že jsem zemřela, tak to nevnímám. Byla jsem někde, kde jsem tady nebyla úplně přítomná.

Pak jsem se vrátila. Svět byl stejný, ale já jsem se na něj dívala jinýma očima. Najednou jsem cítila lidi: jejich bolest, jejich smutek i to, co zůstávalo nevyřčené.

Když jsem se ztratila

Později jsem doma porodila syna Martínka a dceru Melanii. Po druhém porodu jsem se sama sobě ztratila. Přišlo vyhoření, deprese, únava a pocit, že už nemůžu dál.

Tehdy jsem poprvé narazila na kineziologii a udělala si kurz. Něco do sebe začalo zapadat. Četla jsem, studovala, pozorovala a postupně přišly Bachovy esence, regrese a rodinné konstelace.

Když mi chyběla láska

Pak přišel rozvod a zdravotní problémy. Hrozila mi operace, se kterou jsem se nechtěla smířit. Dnes vím, co mi tenkrát chybělo. Láska.

A přišla přesně ve chvíli, kdy jsem ji nejvíc potřebovala. Kvůli šikaně jsem kdysi přestoupila na jinou školu a tam jsem potkala kluka, do kterého jsem se jako malá holka zamilovala. Naše cesty se rozešly. Dvacet let se mi o něm zdálo. Sny, které nechtěly zmizet. Dnes vím, že nebyly náhoda. Učím se vnímat, co mi říká vesmír, a věřit tomu, protože i to je součást mé práce.

Po dvaceti letech jsme se potkali na školním srazu a znovu se do sebe zamilovali, tentokrát jako dospělí. Byl mým andělem. Díky jeho lásce a práci na sobě, hlavně se svou psychosomatikou, jsem se vyléčila.

Nikomu neříkám, že to takhle funguje u každého. Při nemoci patří k sobě péče lékaře i práce na sobě.

Co jsem pochopila

Nemám za sebou stovky titulů. Mám za sebou kurzy, vlastní životní zkušenost a mnoho let rozhovorů s lidmi, kteří mi svěřili své příběhy. Naučila jsem se jedno: bolest mi k ničemu nebyla, dokud jsem nepochopila, co mi chce ukázat. Dnes se už neptám "proč se mi to stalo", ale "kam mě to vede".

Proto dělám tuhle práci. Pracuji s rodinnými konstelacemi, regresní terapií, kineziologií a Bachovými esencemi. Chodí ke mně maminky, zaměstnanci i podnikatelky, lidé, kteří řeší vztahy, rodinu, vyčerpání, opakující se situace nebo to, že se jim nedaří něco změnit. Při práci neposlouchám jen slova. Vnímám i to, co se ukazuje jinak: pocity, souvislosti, někdy sny.

Váš život za vás nezměním já ani žádná metoda. Můžu vám ale pomoct podívat se na něj z místa, odkud jste se na něj možná ještě nedívali. Nemusíte vědět, co přesně řešíte. Stačí přijít.

Lucie Sladká

Vždycky jsem chtěla rozumět lidem

Po obchodní akademii jsem chtěla studovat psychologii.

Chtěla jsem rozumět člověku. Jeho emocím. Jeho chování. Jeho příběhu.

Chtěla jsem pomáhat.

Jenže tehdy jsem ještě nebyla člověkem, kterým jsem dnes.

Bála jsem se přijímacích zkoušek. Bála jsem se odejít do jiného města. Bála jsem se vystoupit ze svého bezpečí.

A tak jsem si vybrala školu, která byla blízko rodičům.

Rozumově to tehdy dávalo smysl.

Uvnitř jsem ale dlouho cítila, že jsem se vydala jiným směrem, než kam mě něco uvnitř táhlo.

Střídala jsem zaměstnání. Podnikala. Hledala sama sebe.

Toužila jsem po svobodě a zároveň jsem stále cítila, že mi v životě něco chybí.

Netušila jsem ještě, že mě život teprve připravuje.

Pak přišlo mateřství. A se mnou se něco změnilo.

Toužila jsem po dítěti.

Tři roky jsem čekala, než ke mně přijde duše, která si mě vybere za maminku.

Měla jsem zdravotní potíže a cesta k mateřství pro mě nebyla jednoduchá.

Nakonec přišla Viktorie.

A její narození bylo jedním z nejkrásnějších a zároveň nejtěžších okamžiků mého života.

Porod byl velmi komplikovaný. V jednu chvíli jsem se ocitla ve světle.

Neříkám, že jsem zemřela.

Tak to nevnímám.

Jen jsem byla někde, kde jsem v tu chvíli nebyla úplně přítomná tady.

Teprve v průběhu dalších let jsem si začala skládat jednotlivé vzpomínky a informace a pochopila jsem, co se tehdy pravděpodobně odehrálo.

Ale největší změna přišla až potom.

Když jsem se probudila, měla jsem pocit, jako bych se na svět dívala jinýma očima.

Jako bych najednou mnohem intenzivněji vnímala lidi.

Jejich emoce.

Jejich bolest.

To, co říkají – i to, co neříkají.

Jako kdyby se ve mně něco otevřelo.

Něco, co tam možná bylo vždycky, ale já jsem to do té doby neuměla pojmenovat.

A pak už mě život začal vést

Narodil se můj syn Martínek a později dcera Melanie. Oba jsem přivedla na svět v domácím prostředí, kde jsem se cítila bezpečně.

Po druhém porodu ale přišlo období, kdy jsem se sama sobě ztratila.

Vyhoření. Deprese. Únava. Pocit, že už nemůžu dál.

A právě tehdy jsem poprvé narazila na kineziologii a udělala si kurz. 

A něco do sebe začalo zapadat.

Začala jsem číst. Studovat. Pozorovat. Hledat souvislosti.

Přišly Bachovy esence.

Regrese.

Rodinné konstelace.

Duchovní literatura.

Práce se sebou.

A především stále hlubší poznávání toho, jak funguje člověk uvnitř.

Čím více jsem poznávala, tím více jsem si uvědomovala, že mě tohle všechno provází vlastně celý život.

Jen jsem tomu dříve nerozuměla.

Nemám za sebou stovky titulů. Mám za sebou svůj život.

Dnes kolem sebe vidím mnoho lidí, kteří mají spoustu kurzů, certifikátů, titulů a odborných vzdělání.

A já si toho vážím.

Moje cesta je ale jiná.

Moje největší "škola" byla vždycky zkušenost.

Život.

Moje vlastní pády.

Moje strachy.

Moje ztráty.

Moje vztahy.

Mateřství.

Rozvod.

Bolest.

Znovunalezení sebe sama.

A stovky rozhovorů s lidmi, kteří mi během života položili do rukou své příběhy.

To, co dnes používám při své práci, pro mě není jen naučená technika.

Je to způsob, jakým přirozeně vnímám svět.

Člověka neposlouchám jen ušima.

Vnímám ho.

Jeho slova, emoce, souvislosti, někdy i to, co zůstává mezi řádky.

A právě tahle přirozená citlivost a schopnost člověka skutečně vnímat je něco, co jsem se nenaučila za víkendovém kurzu.

Tohle ve mně bylo dávno předtím, než jsem vůbec věděla, že z toho jednou bude moje práce.

Možná právě proto za mnou lidé chodili už jako za dítětem.

A možná právě proto za mnou chodí i dnes.

Život mě ještě několikrát zastavil

Přišel rozvod.

A s ním další těžké období.

Zdravotní problémy. Strach. Rozhodnutí, která měla změnit můj život.

Měla jsem podstoupit operaci, která by pro mě znamenala ztrátu části mého ženství.

Nechtěla jsem se s tím smířit.

Byla to další rána, další období, které bolelo a které jsem si rozhodně nevybrala proto, že by bylo jednoduché.

Ale dnes se na vše dokážu dívat i jinýma očima.

Protože kdybych se tehdy nerozvedla, nemohla bych dnes žít život, který žiji. 

A znovu se mi potvrdilo to, čemu dnes věřím:

Někdy něco skončí, aby mohlo začít něco, co by bez toho nikdy vzniknout nemohlo.

Když jsem si zpětně spojila všechny ty souvislosti, pochopila jsem něco, co dnes vnímám jako jeden z největších darů svého života.

V té době jsem totiž zároveň potkala člověka, který mi připomněl, že někdy se některé duše do našeho života vracejí přesně ve chvíli, kdy je potřebujeme.

Byla to moje láska z dětství.

Možná to zní jako příběh z filmu, ale právě díky šikaně jsem tehdy přestoupila na jinou školu. A právě tam jsem potkala jeho. Svou první lásku. Člověka, do kterého jsem se jako malá holka zamilovala a se kterým jsem prožila jeden z prvních velkých citů svého života.

Naše cesty se ale tehdy rozešly.

A život nás od sebe na dlouhých dvacet let odvedl každého jiným směrem.

Přesto ve mně nějakým zvláštním způsobem zůstal.

Celých těch dvacet let se mi o něm opakovaně zdálo. Byly to zvláštní sny, u kterých jsem měla pocit, že nejsou jen obyčejným snem. Nedokázala jsem je vždycky vysvětlit, ale něco uvnitř mě říkalo, že pro mě mají význam.

A právě takové pocity dnes už poslouchám.

Vždycky jsem měla zvláštní vztah ke svým snům a vnitřním pocitům. Některé věci prostě cítím dřív, než je dokážu rozumem pochopit. A čím více jsem poznávala sama sebe, tím více jsem se učila tomuto vnitřnímu hlasu důvěřovat.

Možná právě to je součást mého přirozeného napojení na lidi.

Neumím vždycky říct, jak něco vím.

Prostě to cítím.

A dnes už vím, že právě tyto pocity mě v životě mnohokrát vedly správným směrem.

Po dvaceti letech jsme se znovu potkali na školním srazu.

A znovu jsme se do sebe zamilovali.

Tentokrát už ale jako dospělí lidé. S úplně jinými životními zkušenostmi, bolestmi, pády i pochopením.

Byl mi oporou.

A já jsem znovu začala bojovat.

Za sebe.

Za svoje tělo.

Za svůj život.

Za to, čemu věřím.

I tahle zkušenost mě změnila.

Stejně jako všechny předchozí.

Postupně jsem pochopila, že někdy nejde o to, aby život přestal bolet.

Někdy jde o to pochopit, co nám ta bolest přišla ukázat.

Najednou moje minulost začala dávat úplně jiný smysl.

To, co jsem tolik let považovala za jednu z nejhorších věcí, které mě v životě potkaly, mě nakonec přivedlo k člověku, který mi v jednom z nejtěžších období mého života pomohl znovu najít sílu.

A právě díky tomu jsem pochopila něco, co dnes provází celý můj život:

Ne všechno, co bolí, je špatně. A ne všechno, co vypadá jako konec, je skutečně konec.

Někdy prostě ještě nevidíme celý příběh.

Vidíme jen bolest, ztrátu, křivdu nebo zavřené dveře.

Až časem pochopíme, proč se některé dveře musely zavřít, aby se jiné mohly otevřít.

Dnes už proto na své životní zkoušky nechci koukat s otázkou:

"Proč se mi tohle stalo?"

Spíš se ptám:

"Kam mě tohle vede?"

Neznamená to, že popírám bolest nebo že bych byla vděčná za všechno, co mi ublížilo.

Znamená to, že už se před tím, co život přinese, nepotřebuji hroutit.

Učím se důvěřovat.

Přijímat.

Naslouchat svému vnitřnímu hlasu.

A hledat smysl i tam, kde ho v danou chvíli ještě nevidím.

Dnes už některé věci, kterých jsem se kdysi bála, přijímám s pokorou.

A za některé z nich dokážu dokonce poděkovat.

Ne za bolest samotnou.

Ale za to, kam mě dovedla.

Protože právě všechny ty zdánlivě nesouvisející události mě postupně přivedly až sem.

Když se dnes podívám zpátky, vidím jednu dlouhou cestu.

Citlivé dítě.

Dívku, která si nevěřila.

Ženu, která chtěla studovat psychologii, ale bála se.

Maminku, která prošla těžkým porodem.

Ženu, která vyhořela.

Podnikatelku, která se snažila najít štěstí v práci.

Ženu, která zažila rozvod, zdravotní problémy i další životní zkoušky.

A člověka, který se znovu a znovu učil věřit především sám sobě.

A mezi tím vším byli lidé.

Lidé, kteří se mi svěřovali.

Lidé, kteří potřebovali vyslechnout.

Lidé, kteří hledali odpověď.

Lidé, kteří ke mně přicházeli, aniž bych je někdy hledala.

A tehdy mi došlo:

Já jsem k této práci vlastně nepřišla.

Já jsem k ní celý život směřovala.

Dnes už vím, proč jsem si prošla tím vším

Kdybych nezažila vlastní strach, možná bych nerozuměla strachu druhých.

Kdybych nezažila nízké sebevědomí, možná bych nedokázala tolik cítit bolest člověka, který sám sebe nemá rád.

Kdybych nezažila ztrátu, možná bych nerozuměla tomu, jak těžké je znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Kdybych sama tolikrát nespadla, možná bych dnes nevěděla, jak člověku podat ruku.

A právě proto dnes své zkušenosti nevnímám jako něco, za co bych se měla stydět.

Naopak.

Jsou součástí toho, proč dnes dokážu být pro druhé lidi tam, kde jsem.

Dnes už se nechci hledat. Našla jsem svou cestu.

Postupně jsem opustila vše, co mě odvádělo od toho, co mi dává skutečný smysl.

Přestala jsem se snažit být někým, kým nejsem.

A začala jsem naplno dělat to, co ke mně přicházelo tak přirozeně.

Kineziologii.

Rodinné konstelace.

Regresi.

Práci s emocemi a hlubšími souvislostmi.

A především práci s člověkem jako s celkem.

Dnes už nechci svůj život rozdělovat na "práci" a "to, co mě baví".

Protože tohle není jen moje práce.

Je to cesta, která si našla mě.

A já jsem se jí konečně přestala bránit.

Pokud jste právě tady, možná to není náhoda.

Možná jste na mém webu proto, že už dlouho něco cítíte.

Možná se vám opakuje stejný problém.

Možná nerozumíte tomu, proč se vám některé situace pořád vracejí.

Možná máte pocit, že hlavou už všechno víte, ale uvnitř se přesto nic nemění.

A možná jen cítíte, že už nechcete dál žít stejně.

Nevím, jaký je váš příběh.

Ale vím jedno.

Nemusíte mi ho umět vysvětlit.

Nemusíte vědět, kde je problém.

Nemusíte mít jasno.

Stačí přijít takoví, jací právě jste.

Protože přesně tak jsem celý život potkávala lidi já.

A možná právě proto dnes můžu být průvodcem na chvíli vaší cesty.

Ne proto, že bych měla odpověď na všechno.

Ale proto, že vím, jaké to je hledat.

A také vím, jaké to je konečně najít cestu zpátky k sobě.

Nevím, co všechno mě na ní ještě čeká.

Ale poprvé v životě se toho nebojím.

Těším se.

Lucie Sladká